Toto album není vhodné pro děti a citlivé povahy. Má však silnou výpovědní hodnotu.
Soubor autoportrétů a dalších autorských fotografií vznikl jako osobní výpověď o životě s těžkou depresí.
Deprese není smutek. Není to špatná nálada ani přechodné období. Je to stav, který člověku postupně bere barvy, energii, naději i vztah k sobě samému. Svět se stává vzdáleným a cizím místem, zatímco vnitřní bolest nabývá na síle.
Fotografie zachycují okamžiky osamění, vyčerpání a zápasu s psychickou nemocí. Nejsou oslavou utrpení ani sebepoškozování. Jsou svědectvím o tom, jak hluboká může být lidská bolest a jak složité je nést ji každý den.
Modrá v očích a červeň rtů či krve představují poslední zbytky emocí v krajině, kterou pohltila šeď. Jsou symbolem života, který navzdory všemu přetrvává.
Každá fotografie je otázkou:
Kolik bolesti může člověk unést, než přestane věřit, že existuje cesta zpět ke světlu?

„Nejhlubší rány nejsou vždy vidět. Přesto krvácí.“

„Deprese nebere jen radost. Bere i vzpomínku na ni.“

Při boji s depresí mi kromě blízkých lidí pomáhá ještě jedna velmi důležitá bytost;
růžový plyšový medvídek, jehož jsem dostala od svého partnera. Jako žena s poruchou autistického spektra často působím dětinsky, a také se někdy chovám jako dítě. To vše přesto, že je mi tolik, kolik mi je, a že jsem matkou i babičkou.

Když nedokážu uvěřit v sebe, pomáhá mi věřit v bezpečí. Někdy má podobu objetí milovaného člověka. A někdy podobu plyšového medvídka s jiskrnýma očima.

Série neukazuje depresi jen jako stav beznaděje, ale i pomalou a často bolestivou cestu zpět. Přechod od černobílé tmy k barvám a živým očím medvídka funguje jako velmi srozumitelná metafora toho, jak se mění vnímání světa.